Eloxování

Eloxování (anodická oxidace, anglicky anodizing) je elektrochemický proces, při kterém se na povrchu hliníku a jeho slitin vytváří souvislá vrstva oxidu hlinitého. Díl je v elektrolytu, nejčastěji v roztoku kyseliny sírové, zapojen jako anoda a průchodem stejnosměrného proudu se povrch kovu přemění na oxid. Nejde o nanesený povlak jako u lakování nebo galvanického pokovení, ale o vrstvu vyrostlou z materiálu dílu, která se neodlupuje.

Vrstva roste zčásti do základního materiálu a zčásti nad původní povrch, u tvrdého eloxu přibližně půl na půl. Každá plocha tak naroste o část tloušťky vrstvy, průměr hřídele se zvětší a průměr díry zmenší o dvojnásobek tohoto nárůstu. Dekorativní a ochranný elox má obvykle 5 až 25 µm. Tvrdý elox (v amerických podkladech MIL-A-8625 Type III) vzniká při nízké teplotě elektrolytu, má typicky 25 až 100 µm a výrazně vyšší odolnost proti opotřebení.

Čerstvá vrstva je pórovitá. Póry lze probarvit organickými barvivy (černá, modrá, červená, zlatá) nebo elektrolyticky, což dává odstíny od bronzové po černou s lepší stálostí na slunci. Nakonec se póry utěsňují, nejčastěji v horké demineralizované vodě, což zlepší korozní odolnost a zafixuje barvu. Vzhled určuje i předúprava: moření v louhu dává matný povrch, tryskání jemně matný a jednotný, leštění lesklý.

Eloxová vrstva je tvrdá a elektricky nevodivá. Výsledek silně závisí na slitině: řady 6000 (například EN AW-6060, 6061, 6082) a 5000 se eloxují velmi dobře, slitiny s mědí (řada 2000) a slévárenské slitiny s vysokým obsahem křemíku dávají tenčí, šedou a nerovnoměrnou vrstvu.

Eloxování je standardní úprava obráběných hliníkových dílů: krytů přístrojů, držáků, přírub, rámů, panelů a spotřebních výrobků, kde je potřeba korozní ochrana a čistý technický vzhled bez vrstvy barvy. Tvrdý elox se používá na kluzné a opotřebovávané plochy, například písty pneumatických válců, vodítka nebo kladky.

Pro venkovní díly v konkrétním odstínu RAL, svařence a odlitky s vysokým obsahem křemíku je často vhodnější práškové lakování. U prototypů eloxujte stejnou slitinu, jaká bude v sérii, protože odstín se mezi slitinami liší.

Nejvíc problémů působí přehlédnutý nárůst rozměru. U lícovaných děr, přesných závitů a ložiskových míst určete, zda se mají maskovat, nebo zda rozměr platí po eloxování, a u tvrdého eloxu s nárůstem počítejte už ve výkrese. Díl visí v lázni za kontaktní místo, které zůstane bez vrstvy: uveďte, kde smí být, a pokud má díl vést proud (uzemnění), vyznačte plochy bez eloxu.

Na ostrých hranách je vrstva slabší a u tvrdého eloxu praská, hrany proto zaoblete nebo sražte. Elox nezakryje stopy po obrábění ani škrábance, spíš je zvýrazní. Odstín se liší mezi slitinami, polotovary i várkami, u pohledových dílů proto dohodněte referenční vzorek a díly jedné sady eloxujte společně. V poptávce uveďte slitinu, tloušťku vrstvy, barvu, předúpravu (například tryskání) a požadavek na utěsnění.