Práškové lakování

Práškové lakování je technologie, při níž se na díl nanese suchá prášková barva, která se poté v peci roztaví a vytvrdí v souvislý povlak (anglicky powder coating, hovorově komaxitování). Na rozdíl od mokrého lakování prášek neobsahuje rozpouštědla, přebytek z nástřiku lze z velké části zachytit a znovu použít a jednou vrstvou se dosáhne tloušťky, pro kterou by mokrý lak potřeboval několik nástřiků.

Postup má tři kroky. Předúprava odstraní mastnotu, okuje a oxidy a vytvoří podklad pro přilnavost, obvykle odmaštěním a konverzní vrstvou (fosfátování nebo novější bezfosfátové úpravy), u oceli často i tryskáním. Při nanášení se prášek v pistoli elektrostaticky nabije a přitahuje se k uzemněnému dílu. Nakonec se povlak vytvrdí v peci, obvykle při 160 až 200 °C po dobu řádově 10 až 20 minut (teplota dílu). Běžná tloušťka jedné vrstvy je 60 až 120 µm.

Prášky se liší pojivem. Epoxidové mají výbornou přilnavost a chemickou odolnost, ale na slunci křídují a mění odstín, proto se hodí do interiéru nebo jako základ. Polyesterové odolávají UV záření a počasí a jsou standardem pro exteriér. Hybridní epoxypolyesterové jsou kompromisem pro interiér. Dodávají se odstíny podle vzorníku RAL v různém stupni lesku, se strukturou nebo metalickým efektem.

Lakovat lze díly, které snesou teplotu vytvrzení a jsou elektricky vodivé: ocel, nerezovou ocel, hliník, pozinkovanou ocel i zinkové odlitky. Plasty a dřevěné materiály vyžadují speciální nízkoteplotní prášky a běžně se práškově nelakují. Venkovní ocelové konstrukce se často chrání duplexním systémem, tedy žárovým zinkováním a práškovým lakem.

Práškové lakování je vhodné pro plechové skříně a kryty, rámy strojů, konzoly, zábradlí, svítidla, hliníkové profily i odlitky, tedy všude, kde je potřeba odolný barevný povrch v konkrétním odstínu. Oproti mokrému laku dává jednou vrstvou vyšší odolnost proti oděru a nárazu a stálejší kvalitu v sérii.

Mokrý lak bývá lepší volbou u konstrukcí, které se nevejdou do pece, u dílů, které nesnesou teplotu vytvrzení, a tam, kde je potřeba tenký povlak nebo snadná místní oprava. U hliníkových dílů s kovovým vzhledem a přesnými rozměry zvažte eloxování.

Povlak přidá na každou plochu desítky mikrometrů. Závity, lícované díry, dosedací plochy a místa pro uzemnění proto na výkrese vyznačte k maskování (zátky, teplotně odolné pásky), nebo je dořezávejte a obrábějte až po lakování. Počítejte se stopou po zavěšení a navrhněte pro ni otvor nebo místo na nepohledové straně.

Na ostrých hranách je vrstva tenčí, hrany proto zaoblete. Do hlubokých kapes a vnitřních rohů se prášek kvůli elektrostatickému stínění (Faradayově kleci) dostává obtížně. Uzavřené profily a svařence potřebují otvory pro odtok kapalin z předúpravy a pro únik vzduchu v peci. Pórovité odlitky a žárově zinkovaná ocel mohou v peci uvolňovat plyny, které v povlaku vytvoří bublinky, proto se odplyňují předehřevem.

V poptávce uveďte odstín RAL, stupeň lesku a strukturu, tloušťku povlaku, prostředí použití (interiér, exteriér, případně kategorii korozní agresivity), maskované plochy a pohledové strany. U nového odstínu nebo série schvalte vzorek.